11. část

01.10.2014 08:47

Avšak pokročme dále a sledujme události v příštích měsících roku 1948. Tehdy na podzim vypsalo ředitelství Československého rozhlasu veřejný konkurz na místa dirigentů pro symfonické orchestry v Praze, Plzni a Brně (z brněnského rozhlasového orchestru později vznikla nynější Státní filharmonie). Uchazečů bylo velmi mnoho, protože poválečné dirigentské ročníky byly neobvykle početné a silné – vždyť všichni posluchači odborných hudebních škol byli ve studování omezeni celých 5 let. Zkoušky vypadaly podle toho. Byly neobyčejně náročné a trvaly celý týden. Zkušební komise se skládala ze známých profesionálních odborníků. Dirigenti Karel Ančerl a Alois Klíma, komponisté Miloslav Kabeláč a Klement Slavický, tedy kapacity první třídy. Opět při mně stálo štěstí, takže jsem byl přijat a první 3 roky (1949-1951) jsem pracoval jako šéfdirigent a dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru. Od ředitelství Čs. Rozhlasu to byla značná odvaha svěřit vedení a dramaturgii jedinému člověku – vždyť jsem tehdy byl vůbec nejmladším šéfdirigentem v republice – bylo mi 28 let. Práce dirigenta je všeobecně známa. Poohlédněme se však do encyklopedie co je to funkce dramaturga: „Dramaturg je odborný pracovník rozhlasu, televize, činohry, opery či operety, koncertního orchestru a filmu. Je pověřen přípravou a sestavováním programů těchto institucí“. Tolik encyklopedie. Dodejme, že není odpovědný za případný neúspěch tělesa nebo instituce pro kterou pracuje, protože praktickému výkonu a výsledku nemusí být bezprostředně přítomen. Jeho dramaturgické plány realizují herci nebo muzikanti a úspěch či neúspěch záleží na jejich výkonech.

Po tomto krátkém odbočení tedy zpět do let 49-51, tedy k práci v plzeňském rozhlasu. Tehdejším vedoucím hudebního oddělení byl pan Josef Kysela, výborný klavírista. Dosti brzo po mém nástupu do rozhlasu odešel do Brna jako klavírní pedagog takže i tato funkce spadla na mě. Orchestr zprvu pracoval ve velmi provizorních podmínkách. Chybělo kvalitní studio, byl zde jakýsi sál na nímž byla tělocvična pro středoškolské studenty a občas se strop nad námi třásl. Později se situaci hodně zlepšila. Rozhlas získal jiný, větší sál a současně stavěl dnešní, dosud vyhovující a moderní rozhlasový dům. Vysílalo se denně a živě – magnetofony se teprve zaváděly – někdy se vysílalo i v sobotu a neděli. Dopolední zkoušky a vysílání trvalo od 8 do 13 hodin, následovala krátká pauza na oběd a hned po tom příprava pořadů na příští dny. Velice mi tehdy pomáhaly mladé asistentky, čerstvé absolventky střední školy. Slečny Eva Samcová a Olga Kasalová. Olga Kasalová se později stala manželkou známého herce Luďka Kopřivy, který už tehdy pečlivě střežil. Odpolední „úředničina“ trvala asi 4-5 hodin, tedy do 48 nebo 19 hodin. Následovala rychlá večeře a poté studium partitur a příprava na další dny, což trvalo tak do půlnoci a někdy i déle. Celá tato činnost dnes vypadá dosti neuvěřitelně, ale mladí dirigenti mají patřičnou výdrž.

Plzeňský orchestr měl tehdy 56 členů, což bylo docela pěkné. Avšak zavedl jsem pravidelné veřejné symfonické koncerty, kde byly uváděny velké a rozsáhlé skladby – Dvořákova Novosvětská, Symfonie d moll Césara Franca, Sukova Praga a mnoho jiných. Tehdy bylo potřeba orchestr posílit řadou dalších orchestrálních umělců – většinou z plzeňské opery. To ale stálo peníze. Tehdejší generální ředitel Čs. Rozhlasu v Praze, pan Dr. Mirko Očadlík se nad tím mračil a bručel: „Kdo to má platit? Ať si to zaplatí Hrnčíř!“ Ale mračil se jen tak naoko a vždy potřebné peníze poskytl. Věděl, že kulturní město Plzeň symfonické koncerty potřebuje. Moje plzeňská éra trvala 3 roky. V roce 1951 byl uveden do provozu dnešní pěkný rozhlasový dům, který ještě otvíral pan doktor Očadlík. Přestřihoval pásku a já jsem mu podával nůžky. Potom, od ledna 1952 jsem přešel k Symfonickému orchestru čs. Rozhlasu v Praze, kde jsem pracoval dalších 35 let. Do Plzně jsem se však pravidelně vracel a vracím.



Kontakt

Lukáš Pertl +420721933682 lukas.pertl@datakon.eu
To Top