14. část

01.10.2014 08:49

Ohledně zahraničních cest. Začal jsem cestovat Evropou křížem krážem a vynechal snad pouze jen Lichtenštejnsko, Andoru a Albánii. Proč? Pohled na mapu postačí. Většina těchto cest vedla do obou částí tehdejšího Německa a do Skandinávie, tedy Dánska a Švédska. V Dánsku jsem strávil ročně 100-120 dnů, nikoliv najednou, nýbrž po částech – můj hlavní zaměstnavatel byl přece pražský rozhlas. Nemohu zapomenout na první zájezd pražského symfonického orchestru do západního Německa roku 1962. Dnes v Praze i v jiných českých městech najdeme totéž co je jinde v Evropě k vidění. Ovšem tenkrát, v roce 1962, byl rozdíl tak propastný, že jsem viděl dospělé, otrlé muže z orchestru dojetím plakat. Zahraniční cesty se SOČRem pak byly stále častější. Nejvíce Itálie, kde jsme absolvovali více než 20 zájezdů, ale i Německo, Španělsko, Anglie a rovněž i tehdy velmi příjemná Jugoslávie. Pokud by se někdo domníval, že zájezdy byly vždy příjemné a oddychové, hluboce by se mýlil. Vždy jsme si byli vědomi toho, že reprezentujeme českou hudbu, české umění. V tu chvíli zapomenete na cestovní únavu – vždyť třeba jen v té tolikrát navštívené Itálii je nutno vykonat přejezdy od města k městu, od koncertu ke koncertu na 600 kilometrů i více. Večer podat dobrý výkon – to je samozřejmost. Po koncertě trochu spánku v hotelu většinou nevalné úrovně – vždyť italský agent musí na vás vydělat peníze. Přirozeně vybere hotel nejlacinější. A ráno opět autobus, další stovky kilometrů, večer koncert a výkon opět naplno. Trvá-li to cestování měsíc i déle, je toho dost i pro otrlé cestovatele, zvláště, je-li nutno večer co večer stát na pódiu a vypadat čerstvě a čile. Nelze zapomenout na vůbec nejdelší a nejnáročnější cestování, opět po celé Itálii. Trvalo plných šest týdnů a rovněž i umělecký soubor byl nejrozsáhlejší, co pamatuji. 100 členný orchestr, 90ti členný pěvecký sbor, dětský sbor a celý balet Národního divadla – celkem přes 300 lidí, prostě plný vlak, malé pojízdné městečko, projíždějící od města k městu, od jednoho koncertního vystoupení k dalšímu a dalšímu. Ve vlaku se žilo, spalo, vařilo, prostě cosi na způsob kočovného cirkusu. Byly obavy, jak dlouhou cestu vůbec ty malé děti z dětského sboru vydrží. Kupodivu však tito 8 až 12ti letí caparti byli ze všech účastníků daleko nejčilejší a útrapy cestování snášeli bez problémů. Rodiče jim na pražské hlavní nádraží přivlekli obrovské kufry se zásobami potravin a prádla a svěřili je k opatrování nám dospělím. Uprostřed vlaku byl zařazen nákladní vůz se široce otevřenými dveřmi, příšerně špinavý a s podlahou napuštěnou černým olejem. A tento vagón se stal společenským centrem celé výpravy. Zde se debatovalo, kritizovalo, umělci se zde scházeli a probírali své problémy, protože pobývat celé dny v jednom vlakovém kupé to prostě nelze. Obzvlášť zajímaví a pilní byli členové baletu Národního divadla. Ten hrozný vagon jim sloužil i jako cvičebna. Všichni jsme obdivovali kolik hodin denně vydrží trénovat v tak nevyhovujícím prostředí, v horku a večer vystoupit svěží v baletním představení.

V repertoáru jsme kromě symfonického programu (Dvořákova Osmá a Devátá symfonie – Novosvětská, Beethovenova Osudová a Devátá symfonie se sborem) měli také tři celovečerní balety. Čajkovského Louskáček, Prokopjefovy Romeo a Julie a Marnotratný syn. Když jsme „probrázdili“ celou pevninskou část Itálie, přeplavili jsme se s celým vlakem na Sicílii. Tento ostrov je značně hornatý takže vlaková souprava musí projíždět četnými tunely. Jestliže se nacházíte v otevřeném nákladním voze a vlak vjede do tunelu, nastane silný vzduchový náraz. Tím strašně trpí ušní bubínky, což je pro muzikantské uši neobyčejně nepříjemné. Avšak i celou Sicílii jsme absolvovali bez větších obtíží, ale cesta ještě nekončila. Následovala ještě plavba na další ostrov – Sardinii – do hlavního města Cagliari. Tam nás čekalo překvapení. Italská agentura, která celý zájezd organizovala, nám zapomněla předem oznámit, že sardinské obecenstvo si naléhavě přeje vidět ještě další balet. A to Čajkovského Labutí jezero. Na to jsme nebyli připraveni, ostatně celovečerní balet se nikdy v rozhlase nehrál. Vždy pouze jenom výběr ze známějších úryvků, třeba Květinový valčík a podobně. Ale pořadatelé byli neúprosní. Žádali, prosili a spínali ruce nad hlavou:“ Obecenstvo nám věří, nesmíme je zklamat, už by nikdy na představení nepřišli, museli bychom vracet vstupné,…atd.atd.“ Nezbylo tedy nic jiného, nežli se poddat. Byli jsme dva dirigenti. Já a ještě můj starší kolega a do jisté míry i učitel, pan Alois Klíma. To byl dirigent podivuhodný. Přirozený talent tak obsáhlý, že kdyby toto nadání rozdělil mezi pět dirigentů, každý by byl dobrý. Myslím však, že příliš nebažil po světské slávě. Celá balet Labutí jezero neznal ani jeden z nás a orchestr rovněž ne. Proto bylo nutno toto dílo nastudovat, ale na podmínky, za kterých se toto studium konalo, nikdy nezapomenu. Především bylo strašné vedro, teploty se pohybovaly kolem 40 stupňů. Otevřená scéna v antickém kamenném amfiteatru pro 6000 lidí. Podium široké snad 20 metrů, kde pobíhali rekvizitáři, cvičili tanečníci a tanečnice. Všichni se prostě všem pletli pod nohami, prostě chaos. Pod podiem seděl horkem zdecimovaná orchestr a nacvičoval program na večerní představení. Orchestrální umělci jsou zvyklí na nepohodu a vydrží pracovat za těžkých podmínek. Problémy jsou ovšem s nástroji. Smyčcové nástroje se přílišným horkem rozlaďují a struny povolují. U klarinetů a fléten se odlepují podložky pod klapkami. Plechové nástroje, tedy lesní rohy, trubky a pozouny, jsou na ostrém slunci horké k neudržení v rukou. Nastala otázka, který dirigent z nás dvou se ujme řízení. Já jsem měl za sebou 5 večerních představení po sobě a proto se pan Alois Klíma uvolil, že zkoušku a koncert provede. Neznal ovšem tempa na jaká byl balet zvyklý. A to je neobyčejně důležitá věc, protože taneční soubor vždy vyžaduje tempa pevná, vždy stejná, neboť všechny skoky, piruety a další baletní figury potřebují přesný čas, mají-li být dokonale zvládnuty. Na štěstí byl přítomen i korepetitor z Národního divadla, který toto představení v Praze se souborem nastudoval. Pan dirigent Klíma to rozřešil svérázným způsobem. Pozval si tedy korepetitora k sobě a pravil: „Já zatím ta tempa neznám, vy ano. Sedněte si za mě, já budu pravou rukou dirigovat, levou dám za sebe, za záda. Vy mi tou rukou pumpujte ve správném tempu a já si to zapamatuji.“ Jeho smysl a paměť pro správná tempa byla zcela výjimečná, ale pohled na to byl trochu komický. Tak tedy pan Alois Klíma dirigoval a díval se na ten zmatek na jevišti. Po chvíli pak už levou ruku pustil a pokračoval sám bez pomoci korepetitora. Ale najednou začal zpomalovat a zpomalovat, nevěděli jsme proč. A tehdy z levého rohu pódia přišli do popředí dva sólisté a prosili pana dirigenta: „Maestro, prosíme vás, trochu rychleji, takto pomalu to my už nezvládneme.“ Pan dirigent k nim otočil hlavu, protože se v tu chvíli díval úplně jinam, na tu všeobecnou vřavu na scéně a opět svým svérázným způsobem na ně vyjekl: „Tak to vy jste sólisti! Já myslel, že tamhleta dívka napravo!“ Tam napravo se pomalu rozcvičovala další tanečnice, což pana dirigenta poněkud zmátlo. Ale večer vše dopadlo dobře, cit a paměť pro tempa měl pan Klíma opravdu neobyčejný. Ale to už bylo poslední vystoupení v Itálii a po šesti týdnech následovala cesta domů, do Prahy.



Kontakt

Lukáš Pertl +420721933682 lukas.pertl@datakon.eu
To Top