3. část

Vrátíme-li se opět k panu Otakaru Jeremiášovi, musímě říci, že svůj Orchestr pražského rozhlasu dosti zhýčkal a rozmazlil. Členové byli zvyklí na rychlou a rutinní práci, což bylo dříve nutné pro živé vysílání, ale po válce, po roce 1945 nastala zcela jiná situace. S vynálezem a zavedením nahrávacích přístrojů, tedy magnetofonů se počala vyžadovat jiná kvalita: přesnost, pečlivost, detailní vypracování a samozřejmě i zachování vysoké míry muzikálnost. Bylo to prostě jiné ovzduší a orchestr tomu zatím nebyl příliš přivyklý. Otakar Jeremiáš odešel do N8rodního divadla jako šéf opery a v rozhlase zůstali dva mladí dirigenti: Karel Ančerl a Alois Klíma. Karla Ančerla jsem znal už od svých chlapeckých let, kdy byl v rozhlasu hudebním režisérem. Jezdíval jsem za ním na kole do jihočeské obce Tučapy, kde jeho rodiče měli malou továrničku, a vedl s ním dlouhé rozhovory o hudbě. Byl jsem tehdy velmi mladý, ale on mě bral docela vážně a na mé otázky trpělivě odpovídal. Když se po válce vrátil z koncetračního tábora, kde ztrávil několik let a přišel o celou rodinu, ujal se dirigentské práce s neobyčejnou energií a cílevědomostí. Měl jsem možnost Ančerlovy zkoušky aktivně sledovat, protože jsem v orchestru dosti pravidelně účinkoval jako klavírista, neboť jsem po maturitě na gymnaziu složil zkoušky na pražskou konzervatoř, kde jsem studoval dva obory: hru na klavír u dr. Václava Holzknechta a dirigování u profesora Pavla Dědečka a později u Václava Talicha. V rozhlase tehdy působil jako koncertní mistr pan Vojtěch Frait. Byl to umělec neobyčejně technicky vyspělý, jaho virtuozita byla až neuvěřitelná, člověk s obdivuhodnou psychickou a fyzickou výdrží. A přece kdysi začínal jako houslista v biografu při promítání němých filmů. Dnes už to asi nikdo nepochopí. Pan koncertní mistr mě požádal o klavírní spolupráci při studiu velkých houslových skladeb, tedy koncertů A. Dvořáka, L. van Beethovena, P.I. Čajkovského a J. Brahmse. Pro mě to byla opět výborná škola pro mou příští dirigentskou praxi. Pan koncertní mistr Frait byl velmi pracovitý a důsledný, korepetice byly značně dlouhé a často až únavné, ale zato jsem díla poznal do nejmenších detailů. S nástupem Karla Ančerla na šéfovský post v pražském rozhlase se úplně změnila kvalita zkoušek orchestru. Dirigent nekompromisně vyžadoval naprostou přesnost a důslednost, což se orchestru, který byl zvyklý na rychlou práci a živé vysílání, příliš nelíbilo. Proto docházelo k neshodám, které skončily odchodem Karla Ančerla z rozhlasu. Ale později došlo ke slavnému usmíření, a Karel Ančerl se vrátil jako host přesně v době, kdy mu bylo 50 let a kdy už byl šéfem České filharmonie.