6. část: Učitel a žáci

V létech 1922 až 1935 kdy koncertní činnost Českého kvarteta nebyla už tak intenzivní působil Josef Suk jako profesor Mistrovské kompoziční školy pražské konzervatoře. Během třinácti let jeho pedagogické činnosti prošlo jeho třídou 40 žáků, z toho třetina Jihoslovanů. Od svých posluchačů požadoval důkladné studium všech technických nezbytností potřebných ke komponování, tedy zákonů harmonie - nauky o stavbě a spojování skordů, kontrapunktu - obratnosti ve vedení hlasů, znalosti dějin a orientaci ve starších hudebních obdobích, v baroku a klasicismu. Nesnášel nedostatek technické průpravy, vyžadoval úsporné a stručné vyjadřování, nemilosrdně škrtal zbytečné a "nešikovné" noty. Značný důraz kladl na umění instrumentace, na problémy souhry hudeních nástrojů. Nejnadanějším a nejmilejším studentům věnoval všechen čas, aby je naučil všemu co sám znal. Staral se o ně přímo otcovsky, zval je k sobě domů, kde je nejen vzdělával, ale i živil, i když jim mohl nabídnout jenom prostou stravu. Jeho školou prošla celá meziválečná skladatelská generace - Bohuslav Martinů, D.C. Vačkář, Klement Slavický, Jaroslav Ježek, František Pícha, Pavel Bořkovec a řada dalších, z nichž někteří dosáhli proslulosti světové (Bohuslav Martinů a Rudolf Firkušný). Studenti Mistrovské třídy mu nahrazovali jeho rodinu, byly jeho syny a on jim byl otcovských rádcem. K závěrečným absolventským diplomům přidával vždy osobní list s přáním do dalšího uměleckého působení. Takto píše D.C. Vačkářovi: "Milý hochu, příteli Vačkáři, musím ti psát, ačkoliv mi to působí potíže, protože jsem churav a ležím v Křečovicích. Víš, že jsem měl a že mám své hochy rád a tebe s nimi - to jistě víš! Byls mi vždy trochu záhadou. Milá, mladistvá tvářička, ale pohled smutný a v pohledu chmura. Nyní to vím, nejsi jen vskutku nadaným a nadmíru skromným skladatelem, ale jsi básníkem velikého nadání. Ale přeji ti také trochu smíchu, nebo alespoň úsměvu, i když tomu nejsi zvyklý! Tvůj starý přítel Josef Suk (Křečovice 1932)"
Obzvláště vřelý vztah měl k Jaroslavu Ježkovi (1906 Praha - 1942 New York). Ježek byl "výhradním" skladatelem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a autorem dodnes známých revuálních songů. Komponoval i vážnou hudbu - Symfonická báseň, Koncert pro klavír. Byl téměř nevidomý, nosil s sebou dalekohled aby přečetl názvy ulic, a velmi špatně slyšel. Jakmile ale usedl ke klavíru, ihned se stal středem pozornosti a zájmu, a obklopen krásnými dívkami a tanečnicemi Osvobozeného divadla lehce vítězil nad daleko pohlednějšími elegány. Josef Suk k jeho absolutornímu diplomu připojil: "A ty můj Ježečku: tobě závidí i pan rektor. Potěšuješ lidi milými věcmi, jsa přitom obklopen roztomilými girls z divadla. Přitom však několikrát do roka vejdeš v pokojíček své duše a podáváš nám díla nová a překvapující ..." (z projevu k žákům 1934).
Bohuslav Martinů, rovněž Sukův žák, dosáhl světového věhlasu a vedle Smetany, Dvořáka a Janáčka představuje vrchol českého kompozičního umění. Suk se s ním rozloučil dopisem: " Bohuslav Martinů opustil mou školu a vydal se do Francie za novými zkušenostmi. Přesvědčil se, že jeho nový učitel Mistr Albert Houssel má na něho stejně velké požadavky jako jsem měl já. Těšíme se srdečně z jeho zasloužených světových úspěchů." (z projevu k žákům 1934)
Světově proslulý klavírista Rudolf Firkušný později uvěřejnil historku, kterou Suk vyprávěl svým žákům: "Až přijdu do nebe, půjdu se poklonit Beethovenovi a vyhledám Wagnera, abych jim oběma tlumočil svůj obdiv. Ale až se objeví Mozart, vlezu pod stůl a ani se nepřiznám že jsem byl komponista." (v New Yorku 1984)
Josef Suk byl čtyřikrát zvolen do čela profesorského sboru pražské konzervatoře. Jeho úvodní rektorské projevy jsou dokladem hloubky jeho charakteru, šíře jeho uměleckého pohledu a znalosti současného hudebního dění.