Jiří Štilec - Poslední rozloučení s JH (11.9.2015)

Vážená paní Magdo Hrnčířová, vážení přítomní,
v ten den, kdy se do neznámého světa odebral dr.Josef Hrnčíř, vše žilo jako obvykle. Jeho smrt vyvolala méně šumu než podzimní list, který se dotkne hladiny jezera. A přesto z našeho zorného úhlu není ta skutečnost bezútěšná. Vždyť dirigent Josef Hrnčíř náleží k těm vyvoleným, které přežijí ono vymezené období zvané život.

Tady kraluje prvek nesmrtelnosti pro krásu, kterou nás obdarovali. Právě neúnavná tvůrčí síla propůjčuje jejich bytí trvalost. Takovými zůstanou,  ochráněni před obavou ze zející nicoty. Takovým zůstane Josef Hrnčíř, ryzí český umělec s prvotním obdařením, s milostí, která ví vše o svém oboru od samého počátku. V těch osmi stech rozhlasových nahrávkách, z toho tří set premiérách skladeb žijících autorů, účasti na domácích i zahraničních koncertních pódiích a gramofonových záznamech to byla vždy úplná umělecká povolanost, uvědomělá a zároveň zázračně instinktivní. Vzácná souhra tvořivého intelektu, filozofující přemýšlivosti, mocného žáru umělecké představivosti a nadání. Vždy pečlivé vypracování s „talichovskou“ úctou k partituře a prozíravou volbou temp, tak rozhodující pro vyjádření charakteru skladby.

V dílech Smetanových, Dvořákových a zejména Sukových Josef Hrnčíř objevoval podivuhodný svět vzletu, štěstí, ušlechtilosti a vznešeně čisté lyričnosti, přesahující obvyklý rámec romantické obraznosti. Byla to vždy hluboká splynutí, z nichž vystoupilo jediné – dílo! Josef Hrnčíř vdechoval melodii život, časový tok, její krásu. Jeho rytmus působil vitálním dynamismem, vyzařoval elektrizující puls. Jak nepřipomenout Beethovenův výrok: „Pravému muži musí hudba křesat jiskry z mozku“.

Hrnčířovy nahrávky nesou pečeť jeho hlubokého a hudbu přesahujícího studia, pochopení odlišných stylů. Jsou klasicky jasné v myšlence i tvaru díla. Josef Hrnčíř má nezapomenutelné zásluhy v pronikání SOČRu do evropských zemí v období let 1961 – 1970. Na těchto dosažených úspěších měli spolu s tímto převážně studiovým tělesem nejvýraznější podíl dirigenti Alois Klíma, Josef Hrnčíř, Jiří Stárek. V paměti mi zůstalo uvedení Beethovenovy Missy solemnis v Itálii.  V Římě a v dalších městech této země až po Neapol to byl vždy strhující zážitek z výkonu sólistů opery Národního divadla v Praze, orchestru, Pěveckého sboru Čs.rozhlasu a z jímavě básnivého, útěšného a komorně cítěného houslového sóla v podání koncertního mistra Jiřího Bezděkovského v závěru tohoto duchovního veledíla. Byly to hvězdné chvíle muže u dirigentského pultu. Z mimořádných dramaturgických a interpretačních počinů Josefa Hrnčíře nemohu pominout první zahraniční provedení XIV. Symfonie Dmitrije Šostakoviče ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze.

V Josefu Hrnčířovi odchází nejoddanější interpret, nadšený, pracovitý a zápasivý dělník za prosazení hudebních hodnot, který v Čs. Rozhlase odevzdal OPUS  VITAE – DÍLO  ŽIVOTA ! Zůstává vzácný příklad člověka, jenž se rozdal z lásky ke kráse. Bude mi i nadále nablízku, on, s nímž jsem se pracovně i lidsky stýkal, v četných rozhovorech a vzájemném uvažování s člověkem, jehož nikdy neopustilo ono stálé, FAUSTOVSKY hledající neuspokojení.

Pane dirigente, mé nitro naplňuje jediný pocit – vděčnost. Také Vaším úmrtím se zmenšil svět. Jsou ovšem události a chvíle, které uctíme i MLČENÍM, protože pro ně nemáme abecedu. Uvažovat o osobnosti Vašich rozměrů pozemským jazykem nestačí.
Na pomoc přichází  Rainer Maria Rilke:
                                "Ó Pane, každému dej, umře-li , smrt, ve které je celý život, smrt i se vší láskou, smyslem, svízelí."